Jak je to s těžbou zlata v ČR doopravdy?

Zlatá ložiska a možná těžba zlata jsou v ČR ožehavým tématem již téměř 20 let. Ekologická hnutí i politici nás pravidelně straší katastrofami a vymýšlí různé nesmysly. Tento článek má tedy za účel přivést věci na pravou míru a poněkud zkorigovat vylhané bludy, kterými nás zásobují aktivisté i neinformovaní novináři.

Jaký je potenciál ložisek zlata v ČR?

V České republice je velké množství výskytů zlata, většina je však pro těžbu ve větším měřítku nevhodná. Mnoho menších výskytů není dostatečně prozkoumáno, za současných cen zlata by však některá mohla být zisková.

Významná jsou především ložiska Čelina a Mokrsko ve středních Čechách a ložisko Kašperské Hory v Pošumaví, zajímavé zásoby jsou stále i na ložisku Zlaté Hory v Jeseníkách. Na většině těchto lokalit proběhl intenzivní průzkum, který se však soustředil zejména na nejbohatší partie a prakticky nikde nebyl zcela dokončen. Průzkumné zprávy a zhodnocení bilance a ziskovosti jsou v nejlepším případě přes 10 let staré, některé i téměř 30 let a ani zdaleka neodpovídají dnešním technologickým možnostem a cenám zlata a dalších doprovodných surovin.

Celkové evidované zásoby zlata na hlavních ložiskách dosahují v současnosti cca 400 tun zlata. S ohledem na doprůzkum lze reálně uvažovat o dosažitelných zásobách až 500 tun. To by zcela pokrylo spotřebu zlata v ČR na následujících 100 let.

Jak těžba v ČR zdevastuje přírodu?

Všechna ekologická hnutí, někteří politici a starostové dotčených obcí neustále straší veřejnost devastací krajiny, nevratným zničením krásné přírody, otrávením vody, toxickými haldami a všemožnými haváriemi. Pokud se ale chceme bavit věcně, většina z těchto řečí jsou prostě účelové lži a nesmysly.

Jediná povrchová těžba hrozí na ložisku Mokrsko-západ, kde se opravdu uvažuje o těžbě lomovým způsobem. Bezesporu se jedná o závažný zásah do krajiny a bylo by nutné podle současných plánů zlikvidovat 12 domů. Na druhé straně zde mělo být již dávno vyčleněno chráněné ložiskové území a jakákoliv další výstavba v této oblasti nemá probíhat. Že se tak neděje je zásadním selháním především obcí, starostů, zastupitelstev, stavebních úřadů a MŽP. Poněkud to připomíná oblast Jiřetína, kde řada lidí za účelem spekulací koupila pozemky a dokonce se zde staví domy.

V případě všech ložisek kromě Mokrska-západ se plánuje podzemní těžba s úpravou rudy přímo v podzemí. Nadbytečná hlušina se bude využívat na zakládku vytěžených prostor, tedy na povrchu žádná halda nebude. Povrchový areál dolu bude velký jako menší výrobní závod a v krajině bude prakticky bezvýznamný. Z dolu se bude vyvážet pouze upravený koncentrát, kterého budou relativně malé objemy, žádné statisíce či miliony tun.

Pokud chceme diskutovat těžbu, musíme technologie porovnávat například s moderním rakouským dolem na scheelit v Mittersillu, nikoliv s 50-70 let starými provozy v Rumunsku! Důl Mittersill navíc leží v těsné blízkosti národního parku Hohe Tauern a kupodivu místní ani ochranáři s ním nemají problém. Opět je to pouze o dohodnutí podmínek a použití vhodných technologií, v případě podzemní těžby je zásah do krajiny prakticky nulový.

Nebezpečné haldy a toxické odpady

Úprava zlatých rud se provádí dvěma způsoby. Buď se mohou třídit flotačně, tedy bez použití chemie, ovšem výtěžnost je nižší a nelze tak separovat velmi jemné impregnační zlato, které je například na Mokrsku.

Na většině lokalit se zlato získává kyanidovým loužením. Veřejnost je pravidelně strašena nesmysly o kyanidu. Havárie loužících provozů jsou velmi vzácné a obvykle zmiňované havárie v Rumunsku nesouvisely s těžbou, ale s krajně nevhodnou likvidací zastaralých provozů.

Další oblíbené ekologické strašidlo je arzen. Arzenopyrit je poměrně hojný minerál a na ložiskách jako Dlouhá Ves či Kaňk ho leží spousty na haldách již desítky let. K žádným strašným následkům nedošlo, na haldách rostou stromy a k otravám nedochází. V případě podzemní těžby by se navíc hlušina s arzenopyritem opětovně ukládala v podzemí, k žádné expozici na povrchu by nedošlo.

Kontroverzní zákaz kyanizace

Ekologičtí aktivisté se holedbají prosazením zákazu kyanidového loužení v ČR. Mají být na co hrdí, je to světový unikát, který navíc opravdu velmi zkomplikoval těžbu zlata. Abychom tomu dodali pikantní příchuť, nesmíme zapomenout na výrobu kyanidů ve firmě Lučební závody Draslovka a.s. v Kolíně. Vyrábí se zde mnohonásobně víc kyanidů, než kolik by se spotřebovalo při těžbě.

A co je na tom nejvtipnější? Že Draslovka ve velkém vyrábí kyanid sodný, který vyváží do provozů kyanidového loužení po celém světě. Kupodivu obrovská továrna na kyanidy přímo v hustě obydlené oblasti a navíc na břehu Labe ekologům nevadí.

Kyanidová havárie v Rumunsku

Velmi oblíbený argument odpůrců těžby zlata je havárie kyanidového odkaliště v Baia Mare v Rumunsku. K havárii došlo při rekultivaci odkaliště, které začalo vysychat a uvolňovalo toxický prach. Zde je důležité podotknout, že prach nemohl obsahovat kyanidy, protože ty se maximálně v průběhu dvou týdnů již během vysychání rozloží, pravděpodobně šlo zejména o obsahy těžkých kovů.

V zimě roku 2000 došlo k trestuhodné nedbalosti a z odkaliště díky narušení hráze uniklo asi 100 tisíc kubíků kontaminované vody, která obsahovalo přibližně 100 tun kyanidů. I přes hrůzostrašná líčení ekologů nebyly následky až tak strašlivé. V menších řekách došlo k otravě mnoha ryb, nicméně po dosažení Dunaje se kontaminační mrak silně zředil a jeho jedovatost již neměla zásadní následky. Zbývá dodat, že k žádné otravě člověka nedošlo.

Již v roce 2002 byl ekosystém částečně obnoven, byť samozřejmě šlo o velmi závažný problém. Kyanidy jsou ve volném prostředí nestabilní a samovolně se rozloží, nicméně obnova částečně zničeného vodního ekosystému potrvá roky.

K další a menší havárii došlo i v roce 2001, kdy bylo menší množství kyanidů úmyslně vypuštěno do řeky na jiné lokalitě. V obou případech však nešlo o těžební havárie, ale zásadní selhání při údajné ekologické likvidaci kyanidových odkališť.

Podobným problémům lze předejít především tím, že se budou používat moderní technologie, bude probíhat neustálý a nezávislý monitoring provozů a především nebude rozhodujícím kritériem nejnižší cena, ale nejvyšší kvalita (a bezpečnost).

Pohádka jak stát dostane jen 10 %

Většinu lidí silně pobouřilo, že stát údajně dostane z těžby zlata jen 10 %. Tento údaj je naprosto vylhaný, protože zlato je vyhrazená surovina a tedy podle zákona patří státu. Naopak těžební firma jde do obrovského rizika, protože stát může kdykoliv změnit úhradovou vyhlášku a poslat ziskovou firmu do ztráty.

Navíc je těžební firma povinna platit průzkumné licence, poplatky z dobývacího prostoru okolním obcím i státu a také musí přispívat do fondu na rekultivaci, kterou je navíc povinna po ukončení těžby provést. Stát si sám může nastavit podmínky zaměstnání místních pracovníků, ze kterých mu poplynou další tučné daně a odvody.

Takže je to pouze o tom, jak si sami nastavíme pravidla. I za současných podmínek však stát shrábne velice tučný zisk.

Měl by zlato vytěžit stát?

Bohužel, to se v ČR již nestane. Důvodem je to, že stát již od roku 1990 systematicky likviduje sektor těžby i průzkumu a v současnosti jednoduše nemá lidi, kteří jsou schopni ložiska reálně zhodnotit podle současných cen i technologií. O zajištění těžby již vůbec nemůže být řeč, protože poslední rudní důl v ČR v Dolní Rožínce byl poslán do likvidace v roce 2017.

Mnohde byly velmi pochybným způsobem přehodnoceny zásoby a následně se celé úseky lukrativních surovin odepsaly. Díky trestuhodnému chování zejména MŽP došlo k vyřazení či likvidaci řady perspektivních ložisek. Tento přístup napáchal v ČR škody ve výši stovek miliard korun. Ložiskoví odborníci až na několik výjimek dávno dosáhli důchodového věku a nikdo mladší zde není, protože se jednoduše nemají kde učit.

Těžba je v ČR nežádoucí a MŽP dává dostatečně najevo, že o těžbu rud není a nebude v ČR zájem. Stát se tedy díky vlastní nedbalosti, ekologické hysterii a poklonkování západním zemím dostal do stavu, kdy zlato vytěžit nemůže a musí spoléhat na zahraniční firmy a investory.

U investic firem jako Hyundai či Amazon se stát může přetrhnout v poskytování výhod a daňových prázdnin pro zahraniční korporace, které hledají hlavně levnou a nekvalifikovanou pracovní sílu. V případě investic za desítky miliard v oblasti průzkumu a těžby i bez daňových prázdnin je však kupodivu zahraniční kapitál nežádoucí.

Zamyšlení na závěr

Z výše uvedeného vidíme, že těžba zlata je problém čistě politický. Máme těžitelné zásoby zlata, které by ČR přinesly nemalý užitek.

Při použití moderních technologií a podzemní úpravy by zásah do přírody byl zcela minimální, výjimkou je povrchová těžba ložiska Mokrsko-západ. Tu však lze řešit například pouze vytěžením části zásob podzemním způsobem či ji odložit na dobu, kdy budou zásoby dosažitelné vhodnějším způsobem.

Pokud by si stát rozumně nastavil podmínky pro zahraniční investory a těžaře, vydělal by na těžbě zlata a dalších doprovodných surovin, vyškolil by si vlastní odborníky a zvýšil by si zaměstnanost v regionech. Nemalé finanční prostředky by také plynuly dotčeným obcím, které dnes tak vehementně brání průzkumu.

Možná bychom tedy měli přemýšlet, jak problém rozumně vyřešit ku prospěchu všech. Suroviny potřeba jsou a budou, moderní společnost bez nich nemůže existovat. Zlato nakonec potřebujete i k přečtení tohoto článku, protože bez zlata byste neměli počítač ani tablet.